MAKRORECENZE: Rogue One

Nový film Star Wars je vždy velká událost a vznikne kolem ní bezpočet názorů a stanovisek. Není možné ji na CSWU přejít pouze s jedinou recenzí. Proto vám přinášíme makrorecenzi všech členů redakce, která poskytne širokou škálu názorů na nový samostatný film Rogue One: Star Wars Story.

První (nespoileroidní) recenzi naleznete ZDE.

POZOR, NÁSLEDUJÍCÍ TEXTY OBSAHUJÍ OTEVŘENĚ VYŘČENÉ SPOILERY!

Hodnocení Jiřího Budinského:

Rogue One mě naprosto zásadním způsobem bavil. Ano, přistupuji k němu zhruba jako ke knize, komiksu či videohře ze Star Wars universa. Beru jej jako platné a vítané rozšíření, ale necítím úplně to stejné nadšení jako z dalšího pokračování hlavní ságy. A to vůbec není výtka - myslím, že přesně takhle to má být, není to nic jiného než skvělý příběh, který si ale získal vyšší rozpočet a filmový formát. Jsem za to rád a těším se, že takových filmů bude víc a budu i smířený s tím, že ne všechny mě musejí zaujmout. Podobně jako mě nezaujme každý komiks nebo knížka ze světa Star Wars.

Na začátku jsem, přiznám se, trochu znejistěl. Hudba byla nevýrazná a především některé skladby, které mají pár not z původních motivů a pak najednou uskočí jinam. Ty mi přišly přinejmenším otravné. Typicky je to, když se na plátně objeví logo filmu - začíná to skoro jako ústřední motiv, ale najednou se to změní v něco, co zní, jako by na ústřední motiv neměli licenci. Chápu, že Giacchino na to měl hrozně málo času, ale docela mě zklamal. A to mu to nástupnictví Williamse přeju jako asi nikomu. Škoda, ale třeba to není naposled a třeba se ještě vyšvihne. Taky rychlost, se kterou jsou nám překládány scény je poměrně zdrcující a člověk má problém se v první čtvrtině filmu chytit nějakého pevného bodu, protože každá scéna je na jiné planetě a s jinými postavami. Něco podobného jsem zažil například u filmového Warcraftu. Nicméně ve druhé čtvrtině se film malinko uklidní, skupinka protagonistů se nějak zformuje a děj se začne odvíjet trochu klidněji. Aspoň mně to tak přišlo a nechápu, proč všichni ostatní recenzenti tvrdí, že je to zběsilé až do konce… Zcela upřímně jsem si oblíbil nové postavy. Někdo bude kritizovat nedostatek humoru, ale K-2SO odpálil svými hláškami celé kino skoro pokaždé, co promluvil. V podstatě celý nový tým jsem si oblíbil. Taky mě nadchlo, nakolik různorodá povstalecká armáda byla (ačkoli žen tam klidně mohlo být ještě více). Když, jak to říct, cesta mnoha postav příběhem byla u konce, bylo mi jich líto a jejich osudy mi nepřišly bezvýznamné. Respektive právě ta jejich zdánlivá bezvýznamnost, ten pocit, že jsou jen součást komplexní mašinérie, a přesto v sobě dokážou najít to hrdinství, to mě bavilo a dojímalo. Možná mám jenom nízké nároky, nevím…

Digitální postavy herců, kteří už nežijí nebo jsou si už vinou stáří příliš nepodobní jsou věc, která asi bude ještě hodně dlouho zvláštní. „Uncanny valley” efekt je tady pořád velký, ačkoli nevím, nakolik je to nedokonalostmi renderování, nebo prostě jen faktem, že vím, kdo ti herci jsou a jak vypadají „naživo” a třeba digitální postavu někoho, koho jsem nikdy předtím neviděl, bych třeba ani nepoznal. Každopádně kvalita těchto scén je variabilní. Někdy je Tarkin k nerozeznání od Petera Cushinga, jindy vypadá trochu jako vlastní gumová maska. Možná by to řešilo víc záběrů, kde není zbytečně v detailu.

Bavil mě ředitel Krennic, líbilo se mi jeho vystupování, tolik odlišné od jiných imperiálních záporáků, ale zároveň byl možná trošku nevyužitý. Vlastně našim hrdinům cestu ani nijak zásadně nekomplikoval a i způsob, jakým ve filmu skončí byl takový trochu „mimochodem”. Taky návštěva ve Vaderově paláci mi přišla jako poměrně zbytečná. Nějak jsem nepochopil, čemu přesně má příběhově sloužit. Naopak druhý příchod Vadera na scénu je pochopitelně fantastický.

Film byl pro mě doslova splněným přáním, a to především při závěrečné bitvě. V podstatě jsem dostal to, co mě nejvíc bavilo třeba na hře X-Wing Alliance, ale ve filmu. Stíhačky, křižníky, velká bitva natočená přehledně, s detaily a pomrknutími, které ukazují na velkou lásku režiséra k původním SW.

Nevím, čím to je, ale i když chápu, že některé věci na Rogue One nejsou perfektní, mám obrovskou potřebu jít na to znovu do kina, koupit si to na Blu-ray a znovu a znovu se dívat na tu boží bitvu, co je na konci. A to mi vlastně stačí.

80 %

Hodnocení Pavla Klimeše:

Situace s filmem Rogue One: Star Wars Story je vlastně skoro opačná oproti tomu, co jsme měli minulý rok s Epizodou VII. Nyní známe výsledek. Víme, že se ukradené plány Hvězdy smrti dostanou k princezně Leie a bitevní stanici následně díky vedení Síly zničí Luke Skywalker. To však nebrání tomu, abychom si vychutnali celý proces, jak vše k tomuto výsledku dospělo a kdo za to položí život (v zásadě jsem nečekal, že to budou nakonec úplně všichni, ale líbí se mi paralela s Legends, kde to byla jednotka Rudá ruka). Ve Star Wars přece nesejde na tom, co se stane, ale spíše jak se to stane. Epizodě VII, která ač podle mě vůbec není špatný film, jsem loni trochu vyčítal snad až přílišnou opatrnost a sázení na jistotu. To však paradoxně pomáhalo běžným divákům lépe proniknout do světa Star Wars. Rogue One však již „casual“ divákům neodpustí ani píď.

Například celý film je v podstatě jedním velkým retconem původní trilogie (proč Impérium nechalo na Hvězdě smrti takovou slabinu?) i prequelové trilogie (jak to, že stavba první Hvězdy smrti trvala 19 let, když druhé stačily k bojeschopnosti pouhé čtyři roky?). Role krystalů Kyber a zaniklého řádu Whillů je pak také velmi pokročilou látkou, nemluvě o hradu Dartha Vadera na Mustafaru a jeho sluhovi Vaneém a třešničkou na dortu je například objevení Evazana a Pondy Baby. Samozřejmě největší výkřiky budilo objevení velkomoffa Tarkina, který předvedl, jak moc velkou cestu digitální triky už urazily. Účast Leiy a Tantive IV v bitvě nad Scarifem nechám zatím bez komentáře, ale cesta z Alderaanu přes Yavin a Scarif na Tatooine mi přijde dosti křivolaká. Vaderovy scény pochopitelně patřily k těm z nichž jsem měl dech zatajený nejvíce. Celkově za mě velká velká spokojenost.

90 %

Hodnocení Jakuba Bergera:

Je poměrně těžké recenzovat film, který je, ale zároveň není Star Wars. Obzvláště, když to tím pádem moc není s čím srovnávat a i přesto, že jsme všichni dopředu věděli, jak to dopadne, ve filmu se toho odehraje tolik a je zde tolik překvapení. Ale přesto se pokusím to nějak zvládnout a nic nevyspoilerovat.

Už od začátku je to od ostatních filmů tak odlišné, že mě to v prvních chvílích až zaráželo. Ale rozhodně to není na škodu, právě naopak. Zatímco v předešlých filmech se děj většinou rozjížděl pomalu a gradoval až na konci, v Rogue One se téměř pořád něco děje. Byť to je ze začátku možná až moc skoků mezi lokacemi a událostmi během krátké chvíle. Přesto byl příběh poměrně povedený a rozhodně byl akčnější a temnější než kdykoliv předtím. A konec filmu byl naprosto úžasný.

Přijde mi tak docela ironické, že teprve až osmý film (teď mě nechápejte špatně) dělá názvu Star Wars čest a skutečně nám zobrazuje „hvězdné války“ přímo z první ruky. Od začátku až do samého konce z filmu dýchá válečná atmosféra. Bitvy jsou delší, akčnější a člověk konečně vše vidí pořádně a zblízka. Vidíme skutečně obyčejné vojáky, čím vším si musí projít, a ne jenom v krátkých sekvencích, které se sem tam mihnou, ale pak se hlavní dění vrátí k činnosti hlavních postav, jako v předešlých filmech. A to vše je rozhodně asi největší plus filmu.

Co se nových postav týče, tak ty jsou velmi povedené. Ať už se jedná o povstalce, jejichž členové jsou skutečně sympaťáci a rychle jsem si je oblíbil, nebo například ředitele Krennica, který je ztvárněn naprosto skvěle. A samozřejmě také Darth Vader. Ačkoliv se ve filmu objevil jen na chvíli, přiznám se, že jeho poslední scény byly tak skvělé, až mi z nich běhal mráz po zádech. Co se vojáků týče, tak jsem očekával, že nelidé z řad povstalců dostanou trochu více prostoru, rozhodně by to nebylo na škodu, ale bohužel. Ale vynahrazoval to alespoň K-2SO, který sypal jednu upřímnou hlášku za druhou.

Příjemným zpestřením ale byly také narážky a odkazy na předchozí filmy, převážně tedy na epizodu IV, ale také na seriály. Nechci nic spoilerovat, ale docela mě zklamalo, že ačkoliv byl jeden z těchto odkazů ve filmu k vidění několikrát (obzvláště při závěrečné bitvě), téměř nic jsme se o něm nedozvěděli. Trochu zklamaný jsem i z hudby. Ta je poměrně nevýrazná a žádná z melodií mi neutkvěla v paměti. Nechci říct, že je špatná, to rozhodně ne a myslím, že až uslyším samostatný soundtrack, tak ji (podobně jako u Síla se probouzí) ocením, ale zatím mi to přijde, že to prostě není ono.

I přes různé drobnosti jsem z Rogue One naprosto nadšený. A to až tak, že z kinosálu jsem vycházel s blaženým úsměvem na tváři a neschopen cokoliv říct. Začínám trochu litovat, že jsem si při loňském recenzování filmu Síla se probouzí nenechal trochu více prostoru pro „manévrování“ a hned vyrukoval se stoprocentním hodnocením. Možná je to jen tím, že nejsem náročný divák. Možná je to tím, že mám velkou zálibu ve válečných filmech a vždy jsem si přál vidět Star Wars film ve stylu Zachraňte vojína Ryana či podobných snímků. A možná je to tím, že jsem zde konečně viděl bitvy a akci, jaká mě vždy bavila ve hrách a knihách, ale ve filmu mi chyběla. Možná ze všech těchto důvodů mě Rogue One neskutečně bavil a bude trvat ještě hodně dlouho, než ze mě nadšení vyprchá. Je to zkrátka splněné přání a pro mě naprostý nával válečné epičnosti, po které si prostě nemohu pomoct a nedat plný počet.

100 %

Hodnocení Marka Dorazila:

Na úvod musím říct, že na film jsem se vydal s určitou dávkou skepse. Přestože televizní spoty a trailery k filmu vypadaly úžasně, tak jsem si říkal, že něco se prostě musí pokazit. Proto jsem již dopředu čekal z prvního filmu v neepizodní antologii zklamání, které se k mé radosti vůbec nedostavilo.

 Flashbackový úvod filmu byl pomalý a představily se v něm jak hlavní kladné a záporné postavy, tak i nová, dosud neviděná místa. Brzy ovšem film začal nabírat na obrátkách, a to když se začaly objevovat postavy, vozidla a reálie nám fanouškům dobře známé. Mnohokrát jsem se spokojeně usmál, když se na plátně objevilo nějaké nepodstatné, byť příjemné cameo – nemluvě o těch důležitých, byť krátkých momentech, propojujících Rogue One s ostatními filmy ságy.

Po několika desítkách minut film nabral neskutečné tempo, které nejen že si udržel až do konce, ale které neustále rostlo. Poslední asi půlhodina byla splněným snem snad každého fanouška, kdy akce střídala akci, a člověk nestíhal pořádně sledovat, co vše se na plátně děje.

Rogue One si lze určitě užít, i když člověk nezná ostatní filmy z univerza STAR WARS, ale pro ty, kteří znají epizody (zejména Novou naději) nazpaměť, se rozšíří obzory a vysvětlí několik věcí, které je po zhlédnutí původního filmu zajímaly.

Režiséru Edwardsovi se dle mého názoru podařilo i přes smutný konec docílit optimistické nálady, a když jsem se dostal domů, okamžitě jsem si musel pustit Epizodu IV a vychutnat si ji tak jako nikdy předtím v nových souvislostech. Pokud se ostatní filmy v antologii ponesou v duchu Rogue One, můžeme se bezesporu těšit na pořádnou podívanou.

90 %

Hodnocení Jakuba Fialy:

Na úvod musím říct, že jsem nadšený. Film nás svojí atmosférou a vizuálem přenáší v předaleké galaxii a v našich srdcích do míst, která máme tak rádi. Do období původní trilogie. Klobouk dolů před tvůrci a tím, jak věrně nás do té doby přenesli. Zároveň dokázali to, o co se doposud snažil nový Star Wars kánon jen na poli knižním a seriálovém, a sice spojit lépe původní a prequelovou trilogii. Rogue One mimo jiné znamenitě navazuje na prequely v tom, o jaké zajímavé a barevné světy rozšiřuje celý svět Star Wars.

Noví hrdinové jsou výborně obsazení a hlavně různorodí, díky čemuž si snadno získají naši přízeň. Moc se mi líbily i všechny ty drobné detaily, easter eggy a mrknutí směrem k fanouškům od fanoušků z tvůrčího týmu. Ze všeho nejvíc ale oceňuji nahlédnutí do fungování samotného Povstání, rozličnost jednotlivých frakcí a zejména pak přiblížení realističnosti celého ražení Aliance.

Film samozřejmě není pro každého dokonalý a na internetu už se objevila celá řada recenzí, které kritizují hlavně nedostatečný vývoj postav a „chudý” děj. Ani s jednou z těchto výtek ale nesouhlasím. Já jsem chtěl mít původně hlavní výtku k hudbě, která mi bohužel (ne překvapivě) nepřišla tak chytlavá a zapamatování hodná jako motivy od Johna Williamse. V den vydání soundtracku jsem si jej však koupil a byl nakonec mile překvapen. Není to sice John Williams, ale nové hudební motivy jsou nakonec povedené a určitě je teď budu nějakou dobu poslouchat. Zatím tedy žádné velké nedostatky. Těším se na další zhlédnutí.

90 %

Hodnocení Andrey Ulagové:

Kolegové nešetří chválou, já také rozhodně nebudu, protože z Rogue One jsem nadšená. Na film jsem se těšila více než na The Force Awakens, protože už z trailerů jsem cítila „feeling” původních epizod. Proto také ale začnu kritikou - všimli jste si, kolik toho z trailerů ve filmu chybí? Zřejmě měla média, když propírala dotáčky, pravdu - je vidět, že skutečně do střihu filmu někdo zasáhl, pravý důvod nám zřejmě nikdo neřekne a musíme si počkat, zda uvidíme „director´s cut” - vsadím se, že by každého fanouška velmi zajímal. Mě rozhodně.

První půlka filmu měla překvapivé momenty - dlouho nám prezentovali, že hlavní záporák bude Krennic, ovšem tady to byl spíš guvernér Tarkin. Znovuoživení Petera Cushinga bylo velké překvapení a vlastně měl větší roli než v Nové naději. Nicméně ve 3D je občas vidět, že je to digitální tvář, takže v tomto případě, a nejen z tohoto důvodu, radím 2D. Jenže i přes překvapivé momenty první půlka dost zaostává za nadupanou druhou půlkou, kdy se děj přesouvá na Scarif. Od té chvíle výská blahem každý fanoušek a u závěrečné „vaderovské” desetiminutovky jsem ani nedýchala. 

Zklamáním je hudba Michaela Giacchina. Hudba byla ve Star Wars vždy takovou abstraktní hlavní rolí, některé momenty i postavy se bez ní neobešly. V Rogue One takto rozhodně nepůsobí a nezůstane ve vás žádný motiv, samozřejmě kromě těch Williamsových, které jsou občas dost nesmyslně použité (proč hraje motiv Síly ve chvíli, kdy odlétá loď z planety?) Budiž Giacchinovi omluvou, že na zkomponování měl měsíc, ale Johnovi Williamsovi bohužel nedosáhl ani na paty.

Velká síla Rogue One tkví ve skvělém hereckém obsazení. Všichni skvěle typově vybraní, a i když nemají na plátně tolik prostoru a dialogů, stejně si je zamilujete, u mě vede rozhodně dvojka Baze Malbus a Chirrut. Obešli jsme se i bez věčně ukecaného zlatého a pípajícího droida, protože K-2SO je oba strčil do svého USB výstupu (pokud nějaký má :)). Taková typicky ženská poznámka - Mads Mikkelsen vypadá v té imperiální uniformě fakt sexy :)

Škoda, že Rogue One nemá odlétající titulky. Rozhodně by si ho tento film zasloužil, i když je to spin-off, protože tohle jsou Star Wars se vším všude - přesně takové, jaké je milujeme!

80 %

Hodnocení Vlastimila Šprty:

Rogue One: Star Wars Story nejenom plně naplňuje očekávání, ale dalece je přesahuje! Už dlouho jsem z kina neodcházel tak nadšený a to i po třetím shlédnutí!

90 %

Hodnocení Moniky Večeřové:

Asi každý netrpělivě čekal na tento film. Jde o velký krok, který většina fanoušků očekávala buďto se značnou nervozitou, nebo s nadšeným vzrušením.

Nový film přináší nový náhled do světa Star Wars. Soustředěný především na dění kolem běžných rebelů (téměř?) bez nadpřirozených schopností se stává velice lidským. Až na pár okamžiků, jejichž vážnost byla odlehčena, film postrádá filozofii Jediů, kterou snad ona lidskost a obětování se alespoň zčásti nahrazuje.

Oceňuji hořkou atmosféru a příběh, zároveň jsem zaskočena, kolik záběrů v teaser traileru konečná verze filmu postrádá. Jaký byl asi film před přetáčkami?

Velmi pozitivně vnímám výzvy ke spolupráci a k pomoci, před jejichž nezbytností zavíráme oči, a ve kterých se odráží jak minulé, tak bohužel i současné dění.

Z promítání jsem byla opravdu nadšená a troufám si říct, že obsahově (především akce) je film poutavější než The Force Awakens. Nepřítomnost Jediů a české nadabování Dartha Vadera vnímám jako mínusy. Přes to všechno si myslím, že Edwards (i přes všechny překážky, které se mu postavily do cesty), odvedl velký a úžasný kus práce.

90 %

Hodnocení Elišky Vyhnánkové:

Podotýkám, že patřím mezi dlouholeté fanoušky a nejsem z těch, kteří mají potřebu rýt superchytře do každého detailu a tvaru meče, protože neodpovídá mým představám. Hvězdné války pro mne vždy byly krásným příběhem dobra a zla, lásky, odvahy a odhodlání dělat svět (galaxii) lepší. Ale Rogue One mě prostě z 90 % nebavilo. Možná, že podruhé to bude lepší, možná ale taky žádné podruhé nebude. Ostatně sedmičku jsem o půlnočce prospala a podruhé si ji dala až o tři měsíce později v letadle (a byla celkem fajn). Úplně cítím tu vlnu pohoršení. Možná už jsem stará zapšklá stařena :) První hodinu a půl jsem jen přemýšlela o tom, jak tenhle film vlastně není moc komu doporučovat. Což občas prolnuly scény, u kterých fanouškovi srdce zaplesá (ale co nefanoušek?) a potom následovala poslední půlhodina, která postupně začala zase zvedat tu oponu zklamání do naprosto exkluzivních výšin. Ale opravdu film definuje posledních kulervoucích 5 minut, u kterých se každý SW fan rozpláče dojetím a nadšeně začne poskakovat na sedačce? Myslím, že ne. Takže dávám 70 %. Kvůli posledním minutám. Ale věřím, že je to věc vkusu. K obsahu, k hercům, jejich postávám a dané epoše. A zas byl nejlepší droid :)

70 %

Hodnocení Libora Dorňáka:

Star Wars máme každý rádi z různých důvodů a Rogue One je film, který je mých důvodů poměrně plný. Především však chválím, po dlouhé době, film, který postupně gradoval. Rozhodně jsem neměl pocit, že to nejlepší bylo na začátku či uprostřed. Naopak – čím více se blížil závěr, tím více a více jsem byl napjatý a nadšený.

Z válčení a bojování jsem nadšený, líbily se mi i lokace a v živoucím svatém městě bych klidně byl o něco déle. Rozhodně mě potěšilo, že film nebyl zbytečně zpomalován zbytečným tlacháním o vztazích či postojích. Přiznávám, že mě potěšila i hudba na pozadí, Giacchino sice neoslnil, ale Williams „posledně“ bolestivě zklamal, takže film si u mě připisuje další bod. Se slovem „nejlepší“ se má zacházet opatrně, ale pokud někdo řekne o Rogue One, že to byl nejlepší Star Wars film, rozhodně mu to rozmlouvat nebudu, nevím jak.

100 %

Hodnocení Martina Svačinky:

Rogue One vznikl pro potěchu fanoušků Star Wars. Možná je lepší dodat, že pro potěchu těch starších fanoušků, nicméně se standardními atributy jako absence sprostých slov a s nijak složitou zápletkou.

Přes mikrovýtky, jako trochu slabší hudba nebo výjimečně jeden dva špatné CGI obličeje dávám plnou palbu a to hlavně proto, že (a mám velký problém teď nebýt sprostý) TOTO je splněný vlhký sen každého fana, který chtěl pořádnou oldschool Star Wars bitvu, thug life, nářez a nátěr :). Nechtěl jsem se rozepisovat, takže ostatní dojmy nechávám na kolezích… ještě jednou zopakuji svůj hlavní dojem: „WOOOOOOOOOW, TOHLE JE FAKT NÁÁÁÁÁŘEZ”. Děkuji za pozornost.

100 %

Hodnocení Adama Kazmíře:

Jsem rozpolcený. A stejně tak je rozpolcený i Rogue One. Na jednu stranu je filmem zábavným, napínavým a v některých chvílích až dechberoucím, ale na druhou stranu je také filmem protkaným řadou nelogičností a nedotažeností, které divákovi brání, aby se mohl zcela nerušeně oddávat požitku ze spektáklu, který se před ním odehrává.

Část této rozpolcenosti vyvěrá ze skutečnosti, že Rogue One se musel jako první vypořádat se stigmatem prvního „neepizodního“ hraného celovečerního filmu ze světa Hvězdných válek. Musel totiž najít rovnováhu mezi tradičním jazykem, jímž jsou vyprávěny Epizody, a zároveň musel najít výrazové prostředky vlastní. Zvolené vyprávěcí techniky, které vychází z klasických válečných snímků a velkoryse berou ze současných „ošuntělých“ sci-fi filmů – jež se ostatně inspirovaly u Nové naděje –, se vzhledem k ústřední zápletce k Rogue One neoddiskutovatelně hodí. (A) Špína je všudypřítomná, lodě a blastery jsou oprýskané, vojáci jsou ulepení od potu a jejich uniformy už dávno ztratily své původní barvy. Obnošenost byla předaleké galaxii vlastní už od dob Nové naděje, v Rogue One je však dohnána až do extrému. Rozdíl je znatelný na první pohled. A člověk pak musí nutně přemýšlet nad tím, že mezi událostmi Rogue One a Nové naděje museli povstalci na Yavinu 4 nutně stihnout uklidit a vyprat. (B) Roztřesená ruční kamera, jež se během leteckých soubojů umně střídá s pohledy kamer připevněných přímo na trupech stíhaček, dodává filmu na intenzitě – vytváří iluzi, že vše se odehrává právě teď, že nic ještě není rozhodnuto, že každý život visí na vlásku. Zároveň je však divákovi trochu cizí. Nebýt použitých reálií a absence snap zoomu, Rogue One by na první pohled připomínalo více BSG než SW. To však není na překážku, tato podobnost je totiž funkční – podtrhuje zoufalost války, do níž jsou protagonisté zapleteni.

Na překážku je však to, že se divák musí na tuto techniku vyprávění adaptovat během úvodní půlhodiny, během níž musí vstřebat i zmatečně prezentovanou expozici. Tempo, se kterým film na úvod přeskakuje mezi místy, postavami a událostmi, diváka mate. A stejně tak diváka mate i hudební doprovod. Jednotlivé skladby se snaží evokovat kouzlo původních Williamsových melodií, vždy se však zlomí v něco cizího, mnohdy až nepatřičného – když se během dlouhých záběrů na krajinu Jedha ozvou tzv. horns of doom, a tím nemyslím zvuk poplachu z Hvězdy smrti, iluze se rozpadá. Rogue One by prospělo, kdyby si stejně jako si našel vlastní vizuální styl, vytvořil i distinktivní styl hudební.

Úvodní zmatek ustává až s odletem protagonistů z měsíce Jedha. Divák si už zvykl na nečekané zvukové i vizuální vjemy. Překotné tempo děje zvolnilo. Figury byly rozestavěny a kostky vrženy. A zraky diváků se konečně mohou upřít k hrdinům.

Výběr protagonistů je příkladný. Z hlediska archetypálního se jedná o variace na postavy z Nové naděje – vnímání je to značně zjednodušené, nelze však popřít určitou podobnost mezi Jyn Erso a Lukem Skywalkerem, Cassianem Andorem a Hanem Solem, Bohdim Rookem a Leiou Organou, Chirrutem Îmwem a Benem Kenobim, Bazem Malbusem a Chewiem, K-2SO a R2-D2 a C-3PO a mezi Orsonem Krennicem a Wilhuffem Tarkinem, a to nejenom z hlediska funkčního ale i z hlediska charakterizace. Tato podobnost divákovi usnadňuje intuitivně se mezi charaktery zorientovat a rychleji si dešifrovat jejich pohnutky. A vyprávění se tak nemusí tolik zdržovat s jejich vykreslováním. Rogue One na to však občas hřeší. Obzvláště motivaci postav se věnuje pouze okrajově. Černobílé pohnutky, které ženou kupředu většinu charakterů, jsou zpravidla zcela dostačující. Na osvětlení jednání Jyn Erso, ústřední postavy filmu, však jednorozměrná zdůvodnění nestačí. Jyn v průběhu filmu prochází turbulentním vývojem – její světonázor se obrací během několika málo minut a ze sebestředné samotářky se stává hlas rozumu a naděje, a to ani ne proto, že by to zapříčinily dříve se odehravší události, ale proto, že si to žádá příběh. V kontextu, jenž byl předjímán trailery, by byl tento vývoj možná uvěřitelnější, ve finálním sestřihu však působí strojeně. Divák ví, že k němu musí dojít, protože bez něj by příběh nefungoval, nedopadl by tak, jak musí.

S tím ostatně souvisí další aspekt, z něhož pramení rozpolcenost Rogue One – snaha o co nejtěsnější propojení Rogue One s Novou nadějí. Ta prostupuje celým vyprávěním, ať už na úrovni těch nejmenších detailů či celých dějových linek. Je však dvojsečnou zbraní. Někdy smysl dává, jindy o něj film připravuje. Kvituji digitální oživení některých postav z Nové naděje – ač musím konstatovat, že úroveň CGI ještě není na úrovni, kdy by její produkty mohly zcela přesvědčivě imitovat živé herce, a obzvláště pak pohyby jejich zorniček a rtů –, těší mě i zahrnutí zrestaurovaných záběrů s veliteli Červené a Zlaté eskadry. Tato camea propojují oba filmy organicky. S menším povděkem se však dívám na všechny pokusy prolnout konec Rogue One se začátkem Nové naděje – vše je najednou řešeno pomocí úplně odlišné logiky. Během posledních desíti minut filmu se seběhne řada událostí, jejichž jedinou funkcí je zajistit, aby byly všechny dějové nitky Rogue One svázány do úhledného uzlíčku tak, aby nemohly kolidovat s již odvyprávěnou Novou nadějí, nehledě na to, že v kontextu Rogue One vůbec nedává smysl, proč by k těmto událostem dojít mělo a proč by se určité postavy rozhodly jednat tak, jak se rozhodly. Prostě to tak být musí…

A to je ten problém, který s Rogue One mám – s tím, že neustále vrávorá na pomezí toho, co chce a co musí. Na jednu stranu chce jít vlastní cestou, na druhou však musí neustále kontrolovat, kam směřuje, aby se příliš neodchýlila od toho, co zaznít musí. Tam, kde se Rogue One nemuselo omezovat, jsem se královsky bavil a žasl nad jejím vizuálním zpracováním. Z nadšení mě však soustavně vytrhávaly scény neuměle napínající oslí můstky k Nové naději.

Docela lituji, že jsem dal loňské Síle 80 %. Rogue One mě totiž uspokojilo mnohem více, na verdikt 90 % však nedosahuje. A proto nemohu jinak, než dát opět:

80 %