 |
Název Autor Překlad názvu Série Další informace České vydání Časové zařazení |
O ČEM TO JE
Uprostřed hlubin Divokého vesmíru bují, od okolního vesmíru kompletně odříznutá, sithská enkláva vystavěná kolem zbožštělých trosek Omenu – lodi, jež před pěti tisíci lety zasela nedobrovolné semeno sithského řádu do hornaté půdy planety Kesh. Avšak nyní, po nekonečných miléniích, kdy se sithská komunita oddaně připravovala na zaujmutí svého právoplatného postavení v galaxii, konečně nastává chvíle, kdy mohou sithští válečníci uniknout z těsné haleny gravitace a zahájit výpady proti svým nenáviděným nepřátelům – rytířům Jedi.
Uprostřed Katholského sektoru, ponořen do tamních nebulárních proudů, pátrá Luke Skywalker po domovině bájných mnichů Aing-Tii, aby zde nalezl odpověď na otázku, jež je průvodcem jeho exilem: co před osmi lety pokroutilo mysl Jacena Sola a uvrhlo ho v osidla temné strany?
Uprostřed vyceněných tesáků antipatií choulí se řád Jedi stižený nuceným odchodem svého nejvyššího mistra a plíživým šílenstvím opřádajícím mysli mladých rytířů Jedi. Pod drobnohledem holokamer rozehrává se na Coruscantu nemilosrdná machinační bitva o bytí a nebytí řádu Jedi.
HODNOCENÍ
Adam Kazmíř
Alabastrový balast:
Díky shodě nepříznivých okolností nahradila Christie Golden – americká fantasy a sci-fi spisovatelka, již doposud znali převážně skalní fanoušci Star Treku – ve spisovatelském trojúhelníku, zformovanému za účelem sepsání série Legacy of the Force, Karen Traviss, která kvůli vytížení sériemi The Clone Wars a Imperial Commando nebyla schopna vtěsnat do svého již nabitého harmonogramu další tři romány pro novou sérii. Naděje vložené do Goldenové jsou nemalé a důkazem toho je i fakt, že jako naprostému nováčkovi v universu Star Wars jí připadlo za úkol sepsat druhý díl nonalogie Fate of the Jedi, jež může mít pro sérii zcela fatální následky v očích čtenářů – kteří by se sice neodvážili ukvapeně odsoudit celé Fate of the Jedi pouze na základě prvního románu, avšak další kniha by již mohla poskytnout jejich (případným) negativním názorům dostatečnou satisfakci, aby k onomu zavržení dojít mohlo. Na bedra Omenu svalila se očekávání mnohých.
A proto je možná až zarážející, že Omen nenabízí o nic víc než jeho předchůdce. Schéma výstavby děje je naprosto totožné – Luke Skywalker pokračuje ve své odyseji napříč galaxií, aby poodkryl roušku tajemství, jež zahaluje pětileté putování Jacena Sola za poznáním nových aspektů Síly, zatímco Natasi Daala z pravomoci hlavy státu nadále ztrpčuje existenci řádu Jedi, který se navíc musí snažit vyhýbat dotěrným objektivům holokamer, jež netrpělivě očekávají naplnění predikce, že další rytíři propadnou záchvatu šílenství, začnou napadat své kolegy a příbuzné v přesvědčení, že se jedná o jejich dvojníky – a příběh nedošel ničeho víc než přívalu dalších otázek a žádných odpovědí. Vše jest navíc naservírováno na hanebně malém počtu 236 stran, které klidně mohly být rozdistribuovány v rámci příběhů Outcastu a Abyss, aniž by došlo k nějaké větší újmě na ději samotném – Omen není svázán svébytným příběhem, ale je pouhým sledem vzájemně kolidujících událostí, jimž by šikovná relokace na významu nijak neubrala. Bohužel, tyto střípky narychlo vetkané do vlastní pevné vazby – i přesto, že jim je věnováno relativně dost prostoru – nenaplňují potenciál v nich obsažený. Pouze ho jemně vískají a, ruku na srdce, Omenu, jako doposud nejkratšímu Star Wars románu, by několik dalších kapitol nikterak neublížilo. Je pochopitelné, že druhý díl ještě nebude mílovými kroky uhánět kupředu k vyvrcholení série, avšak zcela mi uniká, proč pohřbívá látku tak plodnou jako je Ztracený kmen Sithů, kterému věnuje pouhé čtyři kapitoly, i když by vydal minimálně na dvojnásobek. Celá tato část je navíc posetá sebeospravedlňujícími se časovými skoky – jež umožňují autorce vyhnout se pasážím, ve kterých by musela zcela očividně tápat, a čtenář tak nebude mít příležitost nahlédnout pod pokličku výcviku sithských učedníků a ani nedostane možnost sžít se s po pět milénií izolací zakonzervovaným světonázorem sithské komunity, jež stále věří, že mocné Sithské impérium vládne galaxii – a mnoha nedokonalostmi ve výkladu, z nichž asi nejvíce mate absence řádného osvětlení vzniku kmene, jehož okolnosti vyplývají ze stránek Omenu pouze velmi volně a nebýt již předem sjednané nápravy v přidružené e-book sérii Lost Tribe of the Sith, tak by byl čtenář ochuzen o nemalou část značně důležitých faktů. To však ještě neznamená, že celková nabídnutá suma dat předchází vzniku jakékoliv kontradikce: je totiž krajně pochybné, že by komunita – jež byla založena na genofondu 339 lidí (z nichž jen zanedbatelnou minoritu mohly tvořit ženy) –, rozvíjející se po pět tisíc let, doposud nedošla alespoň slabého genetické úpadku způsobeného možným inbreedingem, ale právě na opak by čítala samé silné a krásné jedince.
A právě z tohoto genetického podhoubí vzešla i sithská učednice Vestara Khai, jíž Omen vytyčil pouze mlhavý obrys, do kterého nyní musí zbylé knihy série vtisknout pořádný charakter. Příslib tohoto vývoje se pro mě stal hlavním lákadlem Fate of the Jedi. Nezbývá však než doufat, že nedojde ke zbytečné perforaci této mýdlové bubliny ještě před jejím naplněním. Domnívám se však, že právě tvorba Vestary spolykala veškerý prostor pro vykreslení a vývoj starších postav, jejichž prezentace díky tomu působí jako přehlídka, po tanečním parketu vlnících se erárních gumových panáků, kterým byla přisouzena pouze jiná jména a rozdílné výčty základních, pro ně typických stereotypních vlastností, což má za následek, že Vestara mezi nimi skutečně vyčnívá jako předzvěst úchvatnosti. Naštěstí tato zploštělost nezpůsobila žádnou větší újmu na samotné interakci mezi postavami, jelikož ta je vyvedena ve všech formálních aspektech takřka bezchybně. To však nelze tvrdit i o stránce obsahové, která trpí až nezvyklou chudokrevností, co se hybné síly týče – čtenáři ke zhodnocení nabídnuté kvantum rozhovorů se totiž ani nesnaží přinést nějaké informace podstatnější pro plynutí příběhu a slouží pouze k mechanickému zaplnění prostoru, se kterým mohlo být naloženo mnohem lépe. Navíc, co se oblasti rétoriky týče, tak se jednající charaktery – tedy, všechny krom Daaly, jejíž zanícené proslovy jsou dokonalou napodobeninou verbální stupidity předváděné v Darksaberu – nevyjadřují zcela přesně podle dříve ustanoveného kánonu.
Ukažme si však ještě na jednoho absentního činitele, jehož přítomnost by mohla udržet příběh v rámci vymezeného koherentního celku, a kterého se z nepochopitelných důvodů nepovedlo na stranách Omenu zachytit – napětí. I sebeposlednější román zahrnuje ve své stavební struktuře tuto podpůrnou konstrukci, která brání příběhu padnout až na samotné dno kvalitativní hlubiny trýznící čtenářovu duši. A právě Omen, ať už jako projev tiché revolty – jež by však byla u přední autorky tie-in románů zcela nepochopitelná –, se tomuto úzu brání zuby nehty. Kde normálně napětí vybičovává spád na maximum, tam Omen nabízí pouze prachbídné banální substituce, jež mají pocit napětí alespoň trochu evokovat a zamaskovat tak příznaky mnohem většího problému. Pokud tedy opomenu příběhovou linku opředenou kolem Ztraceného kmene Sithů, kde je napětí vcelku zdařile simulováno postupným rozhalováním hávu tajemna, tak ve zbylých dvou rovinách románu je vrstva literárního pudru natolik slabá, že ohyzdnost balastu zpod něj nepokrytě cení své zašlé zuby, mezi něž se zasekávají vlažná slova nekonzistentního textu, jímž Omen bez pochyby je.
Mimo to, zachycení kumulujících antipatií vůči řádu Jedi skrze objektiv holokamery by dozajista nabídlo zcela netradiční pohled na události gradující na věžemi mrakodrapů posetém Coruscantu – bohužel, samotná mediální masáž byla svedena až na vedlejší kolej a celý démonizovaný vliv médií byl omezen do postavy Javise Tyrra, jemuž tak byla přiřknuta úloha neúprosného štváče a žurnalistického honícího psa slídícího po sebemenších drobtech špíny vyvátých zpoza bran chrámu Jedi. Prostor pro úchvatné fabulace a informační manipulace se scvrknul do podoby bezpředmětných otázek, jež – krom toho, že nejsou v průběhu knihy takřka nikde zužitkovány – pouze dotváří bublinu alespoň nějaké participace médií na ději.
Namísto dějového cvalu popichovaného mediální štvanicí tak děj raději sklouzává k ustrnulé repetetivnosti. Opakování témat však nenapomáhá plnění nějakého vyššího estetického účelu – jako je tomu kupříkladu u knih magického realismu či geniálně vykalkulovaných románů Matthewa Woodringa Stovera –, ale slouží výhradně k navýšení úhrnného počtu stran, čímž v podstatě zcela nesmyslně tříští chabý spád některých situací pomocí zdlouhavých popisů rekapitulujících kupříkladu obtíže při prorážení dveří světelným mečem či nelibost hlavních hrdinů nad všudybylstvím a dotěrností Javise Tyrra.
Absence imanentní výstavby děje a vlastních jazykových struktur odsuzují Omen k rozplizlé nepodstatnosti. Nepodstatnosti, jež musela být sepsána pouze kvůli zachování symetrie a proporcionality série. Nepodstatnosti, jež se ponese s celou sérií jako žhnoucí stigma.
Nenaplněný potenciál:
Omen jsou obyčejná slova svázaná v jemný voňavý papír, jež gravitace pevné vazby táhne neúprosně k zemi a nedává jim šanci uniknout zpod skořepy přebalu, aby se mohly významněji zapsat mezi hvězdy v předaleké galaxii. Skomírající variace bestselleru, jejíž příběh ani nedokázal dostát svého pokusu o vyplnění poptávkou vystavěné instituce literatury. Avšak i přese všechna nenaplněná očekávání, pravděpodobně uchlácholen nádherou pevné vazby, jsem si Omen neskutečně užil.
