 |
Název Autor Překlad názvu Další informace České vydání Časové zařazení |
O ČEM TO JE
Galaxie je opíjena iluzí uniformního míru, v němž již není místo pro uzurpátorské rytíře Jedi, věčně si stěžující zástupce Separatistů a mimo jiné i pro demokracii. Pracně udržovaná maškaráda poklidu halí ocelový stisk císaře Palpatina drtící poslední zbytky starého režimu, k čemuž mu napomáhá i jeho krví zbrocený emisar Darth Vader, jež potají cvičí nového vykonavatele své vůle.
O identitu a minulost okradenému tajnému učedníkovi – loutce vláčené Vaderovými rozmary – je přidělen nový úkol: pročesat všechna zákoutí galaxie a vymítit z nich i ty nejposlednější pozůstatky řádu Jedi. Pod kódovým označením Starkiller se musí naplno odevzdat misi a obětovat tak svou přítomnost za příslib budoucnosti, v níž bude moci hrdě stanout po boku svého mistra, nového vládce galaxie.
HODNOCENÍ
Adam Kazmíř
Megalomanie:
V roce 2007 rozechvěl LucasFilm, ve spolupráci s Dark Horse Comics a Del Rey, fanoušky Expandového universa velkolepými sliby o dalším multimediálním projektu – ne nepodobnému jedenáct let starému Shadows of the Empire –, o kterém jeho tvůrce Haden Blackman teatrálně pronesl, že bude celý o nakopávání zadků Silou – o čemž měl ve své podstatě vypovídal i samotný název: The Force Unleashed – a jehož plody budou světu představeny v podobě konzolových her (koncem roku 2009 obdařených ještě počítačovým souputníkem), novelizace, comicsové adaptace a přilehlého merchandisingu. Avšak zatímco Shadows of the Empire přistupoval k příběhu jím popisovanému velmi decentně a z mnoha úhlů, kdy jednotlivé, vzájemně relativně nekorespondující prvky projektu dotvářely rozevlátou skládačku opředenou kolem Černého slunce, tak The Force Unleashed ve všech svých formách prezentuje zcela totožné příběhy – které se od sebe liší pouze v minimálních dílčích detailech, jež nemají na skutečnou diverzitu jednotlivých zdrojů absolutně žádný vliv –, jejichž unikátní předivo, které by mělo spojovat jednotlivé uzly děje, bylo nahrazeno velkolepým, oku lahodícím užívání Síly. A právě toto odcizení se smyslu projektu, mě dovedlo až k parafrázování Blackmanova výroku: celé je to o nakopávání fanouškovských zadnic – z nichž se sypou zlaté dukáty – silou komerce.
Ale již v prvních krůčcích za osamostatněním klopýtá smysl novelizace The Force Unleashed o do očí bijící bludný kořen. Převod grafické virtuozity boje – při němž se podťatí nepřátelé hroutí při každém švihu rudě zářící taktovky smrti za doprovodu dunění orchestru Síly –, jako primární náplně celého příběhu, do roviny textové s sebou totiž nese i nutnost zgeneralizovat jednotlivé střety a finální výsledek z pera Seana Williamse v tomto směru hraničí až se schematismem, kdy jsou malé bojůvky se záplavou protivníků sraženy do jediného odstavce orámovaného zažehnutím meče a vyšlehnutím sithských blesků, ne nepodobně jako při ztvárnění vesmírných střetů v Darksaberu , kde dokázal Kevin J. Anderson bez sebemenších problémů během jediné věty zlikvidovat na pět hvězdných destruktorů a další boje zneschopnit. Ve své podstatě provází The Force Unleashed stejná řada neduhů, jakou trpěly i Andersonovy texty, avšak vypořádává se s ní o nepoznání lépe. Zatímco byl autor trilogie Jedi Academy pranýřován za přehnané užívání Síly, jako primárního nápravného prvku sloužícího k řešení – pro hlavní hrdiny – katastrofických scénářů, Sean Williams se udržel v rámci uvěřitelných mezí – přesto, že se i ty řádně prohnuly pod přednastaveným megalomanským pojetím. Kde se Anderson neštítil využít Sílu k odhození celé flotily hvězdných destruktorů vně solární soustavu (čímž jí i efektivně – a zcela nelogicky – uškvařil hypermotory), tam The Force Unleashed nabízí pouhé řízené stržení destruktoru z orbity, kdy stejně většinu práce na samotném procesu vykonává gravitace. A proto právě zde, na straně percepce, musí být individuálně stanovena hranice pro poměřování uvěřitelnosti kousků knihou popisovaných, protože již dávno padly autorskou logikou vystavěné puritánské bariéry limitující možnosti Síly. Právě zde je čtenář postaven před rozhodnutí, zda-li přistoupí na jemu vnucovanou hru a nechá se strhnout plynutím úchvatné formy zasazené do spektakulárních kulis, a nebo zda-li se vzepře a bude svědkem ne zcela zdařeného pokusu o vybudování ikonického příběhu v celé jeho epické šíři.
Naproti tomuto velikášskému ztvárnění se tísní obsahový minimalismus podmíněný herními mechanismy předlohy svázanými dějovými zkratkami. Zatímco od akční hry nelze ani zdaleka očekávat věrné zachycení jednotlivých charakterů a vykreslení jejich pohnutek, tak od románu – jako brány do vnitřního světa postav – je to v podstatě vyžadováno. A i přesto, že se novelizace musí podřizovat vnějším tlakům nastoleného dějového schématu, tak to není omluvou pro bezpodmínečné přistoupení na jím diktovaný cval, jež je pro ni takřka vražedný – vždyť literatura stojí i na mimodějových aspektech a jejich upřením pozbývá velké části svého smyslu. Děj The Force Unleashed vyvěrá sám ze sebe a ne z okolností jej rámujících, což velice negativně dopadá i na hlavy obou hlavních protagonistů, jelikož jsou díky tomu příběhem nemilosrdně vláčeni místo toho, aby ho sami vedli. Kupříkladu vskutku uspěchané a nucené vzplanutí vášní mezi Starkillerem a Juno se ani zdaleka neopírá o žádnou, v knize zachycenou, emoční gradaci, ale pouze naplňuje poptávku po milostném vztahu, jež by ještě více podtrhnul učedníkovu lidskost – což navíc příběh okrádá o značnou část uvěřitelnosti a přirozené plynulosti.
Avšak tímto apriorně řízeným úprkem netrpí pouze hybatelé, ale též i sémantické prostory, kterým je pouze málokdy poskytnut dostatek popisných pasáží a času ke zrání na to, aby dokázaly čtenáře jakkoliv výrazněji zasáhnout. A proto mají dějový svist a čtivost čtenáři imponovat do takové míry, aby byly schopny řádně zamaskovat tyto nedostatky popisu. Na druhou stranu je však nutno uznat, že kdyby se Sean Williams pořádně vnořil do narace a The Force Unleashed by tak zbytněla odhadem do půl tisíc stranové podoby, tak by se pak pravděpodobně nad celý text snesl i černý mrak přespřílišné rozplizlosti, což by v konečném důsledku uškodilo knize na její největší přednosti – na spádu.
Novelizace The Force Unleashed – jako přesné zachycení herního příběhu – je postavena na špatném a přitom naprosto nezbytném kompromisu mezi vyhrocenými extrémy pojetí herního a principy knižními, jež je pak pro proces autorského tvoření v mnohém limitující a pro finální podobu díla oním párem betonovým polobotek táhnoucím ji nemilosrdně ke dnu.
Minimalismus:
Knižní adaptace The Force Unleashed se nedokázala skrze pero Williamsovo povznést nad skečovitost a epizodnost vnucenou herní předlohou a ustrnula tak na zápraží řádné literatury. Nadiktovaná syžetová kostra zadupala do země i poslední zbytky možnosti fabulace a koncepce nenabídnula dostatečně stabilní základy pro vystavění imanentního děje. Williams však z této předem prohrané bitvy vyždímal v rámci možností přeci jen hodně. Stále si však myslím, že kupříkladu Matthew Stover by byl mnohem vhodnějším kandidátem na její sepsání, jelikož proměna osamělého hrdiny zmítaného tíhou doby je přesně jeho parketa.
ZAJÍMAVOSTI
Chcete se podívat na původní návrh obálky od Petrol Advertising?
