Zničení Hvězdy smrti přineslo pronásledované Povstalecké alianci novou naději, avšak neúnavné pronásledování imperiálními silami si na jejích zdrojích vybírá těžkou daň. Povstalci se nyní skrývají na Vnějším okraji, odkud pátrají po místu pro novou základnu a také po nových spojencích a válečném materiálu. Hrdina bitvy o Yavin, Luke Skywalker se snaží povstalcům pomoci, jak nejlépe může. K tomu mu má výrazně pomoci jeho jediské dědictví, které však bez pomoci Obi-Wana Kenobiho musí rozvíjet zcela sám a musí hledat jiné cesty, jak prohlubovat své dovednosti v Síle…
Autor Kevin Hearne, u něhož jde o Star Wars prvotinu, knihu Dědic rytířů Jedi začal psát jako součást volné trilogie Empire and Rebellion, jež se měla zabývat osudy každého z „velké trojky“, tedy princezny Leiy, Hana Sola a Luka Skywalkera (v tomto pořadí) během období mezi filmovými epizodami IV a V. První dvě knihy série, Razor’s Edge a Honor Among Thieves patřily k úplně posledním příspěvkům do expandovaného univerza Star Wars. Krátce poté přišlo oznámení o novém kánonu a označením veškerých materiálů mimo filmy a nové seriály za Legends. Na zbývající knihu série nikdy nedošlo a bylo rozhodnuto, že kniha bude vydána později jako samostatný román. Jelikož na sebe jednotlivé díly série nenavazovaly, nešlo vůbec o špatné rozhodnutí. Navíc kvalita obou předchozích knih série Empire and Rebellion nebyla nijak valná, takže šlo i o poměrně logickou volbu. Kniha nyní zásluhou nakladatelství Egmont vyšla i v češtině a my se v recenzi podíváme, zda se povedla, nebo ne.
Hodnocení Pavla Klimeše:
Jak už stojí v úvodu výše, cesta k románu Dědic rytířů Jedi nebyla přímočará. V pořadí třetí román Star Wars pro dospělé z nového kánonu byl připravován v těsné spolupráci s týmem Lucasfilm Story Group, který dohlíží na všechny příběhy a dává pozor, aby vše „sedělo“. Kniha Kevina Hearna původně nesla jiný název (není známo jaký), po revizích týmu Story Group se však měla stát jedním z prvních „nových“ románů a název (v originále Heir to the Jedi) je narážkou na román Timothyho Zahna, Dědic Impéria (anglicky Heir to the Empire), který mnozí označují (třebaže do značné míry chybně) za skutečný začátek románů Star Wars.
Se starým expandovaným univerzem román pojí ještě jedna okolnost. A to fakt, že je kniha psána v pro Star Wars celkem vzácné ich-formě (psaní v první osobě), kterou zatím využíval pouze román I, Jedi od Michaela A. Stackpola, který si v něm vzal na mušku po-endorovského pilota eskadry Rogue, Corrana Horna. Román I, Jedi, a to je na tom to zajímavé, měl mít prapůvodně jiného protagonistu, a to právě Luka Skywalkera. Nyní se tedy pomyslný kruh uzavřel a my se tedy konečně můžeme podívat „do hlavy“ největšímu hrdinovi Povstalecké aliance. (Jen na okraj, dokonce i kompozice obálky nového románu s postavou hlavního hrdiny třímajícího světelný meč, astromechanickým droidem a stíhačkami v pozadí je velmi podobné I, Jedi, byť Corran je nahrazen Lukem, droida Hvízdala nahradil R2-D2 a stíhačky X-wing jsou nahrazeny TIE Fightery.)
A teď již k samotnému ději knihy. Román Dědic rytířů Jedi se odehrává krátce po filmové Epizodě IV. Není specificky řečeno, jak dlouhá doba uplynula, ale dle občasných poznámek jde minimálně o několik týdnů. Řada nových knih a komiksových sérií od Marvelu se odehrává také v tomto období a můžeme bezpečně určit, že román Dědic rytířů Jedi se odehrává ještě před komiksovou sérií Star Wars, resp. před románem Zbraň rytíře Jedi, ale až po sérii Princess Leia. Určitá vágnost časového určení tak na jednu stranu působí trochu zmatky, na druhou stranu je zde méně prostoru k případným pozdějším chybám. Bezčasí, v němž se příběh odehrává, se bohužel často obrazí i v ději, který obsahuje minimum záchytných bodů ukotvujících román v širších souvislostech.
Kniha tak obsahuje minimum filmových postav, je tu v podstatě pouze Luke a Artoo, Leia a Ackbar se pouze mihnou a cameo majora Brena Derlina (z Epizody V) ani nepočítám. Han a Chewbacca jsou pouze zmíněni. Proto je na románu, aby příběh zalidnil zajímavými a hlavně uvěřitelnými hlavními postavami.
Novou postavou číslo jedna je mladá lidská žena tmavé pleti jménem Nakari Kelen, dcera bohatého majitele firmy Kelen Biolabs. Nakari pochází podobně jako Luke z Vnějšího okraje a je velmi zdatnou ostřelovačkou. Od začátku je zřejmá chemie mezi oběma postavami a musím říct, že je vítaným zpestřením vědomí, že Luke nebyl asexuálním přívržencem Aliance, jehož jediné snahy o romantický vztah byly polibky Leiy.
Další novou a důležitou postavou je givinská geniální kryptografka Drusil Bephorin, kterou mají Luke a Nakari vysvobodit z imperiálních rukou. Drusil je díky své specializaci na matematiku (tato vlastnost rasy Givinů je ve Star Wars velmi dobře známa) velmi vítaným zpestřením příběhu, který velkou úlohu přisuzuje i mezi špiony obecnému pravidlu nikomu nevěřit.
Příběh samotný je velmi jednoduchý a sled událostí může do značné míry působit i repetitivně jako z nějaké počítačové hry (mise podmiňující jiné mise, opakovaná přepadení ve stylu deus ex machina). Román je však dostatečně krátký a tak se tyto nedostatky nikdy nepromění v nudu. Tyto aspekty však nejsou u této knihy to hlavní. Klíčová je Lukova cesta za poznáním Síly. Autor cituje svou fascinaci momentem v Epizodě V, kdy si Luke poprvé v doupěti wampy přivolal světelný meč do ruky. A právě rozvíjením umění telekineze se kniha zaobírá zdaleka nejvíce.
Nedostatky v příběhové lince jsou do značné míry dány bičem v podobě ich-formy, který si na sebe Hearne upletl. Některé, zvláště popisné pasáže prostě působí v první osobě nepatřičně, zatímco jiné jsou bez mrknutí oka označitelné jako něco, co běží hlavou Luku Skywalkerovi. Samozřejmě si uvědomuji, že psaní poutavého příběhu plně v první osobě je velmi těžké a autor se s tím popral se ctí. To samé platí o české lokalizaci knihy, která se povedla k mé spokojenosti.
A ještě jedna věc přidává této knize další body k dobru – humor. Již prvotní zmínky o knize naznačovaly, že je velmi zábavná. A ačkoli nejde o něco, z čeho byste se váleli smíchy po podlaze, je ho spousta a aspoň mě tedy koutky úst po většinu času čtení směřovaly vzhůru. O zábavu se nejvíce starají konverzace Luka a Nakari, epizodně rovněž Nakariin otec, který mi však svým vztahem k zaměstnancům připadal spíše jako karikatura podobná komiksovému J. J. Jamesonovi. Většina knihy je tedy zcela přístupná i dětem, s výjimkou lehce hororové sekvence a trochy brutální akce v poslední čtvrtině knihy.
Román Dědic rytířů Jedi je na rozdíl od Nového úsvitu a Tarkina do značné míry návratem k pozdním dílům expandovaného univerza. Je z něj cítit všudypřítomná opatrnost, aby se nic nepokazilo byť jen slůvkem navíc a kniha tak trpí „epizodičností“ a částečně i předvídatelností. Možná by bylo zajímavé tuto knihu vydat až se znalostí skutečností a materiálů z nových filmů, románů a komiksů. V celkovém zhodnocení jde o „epizodu“ z předaleké galaxie, která rozhodně není bezchybná a má pár vad na kráse, ale přesto ji k přečtení lze doporučit.
70 %
Hodnocení Jiřího Budinského:
Předně bych chtěl napsat, že si nedělám velké iluze o literárních kvalitách Star Wars knih. Je to fajn čtivo do MHD a do různých menších prostojů, kdy má člověk chvilku. Z Legends jsem přečetl prakticky všechno, co kdy vyšlo v češtině, po oznámení nového jednotného kánonu, jsem usoudil, že mi vlastně většina z těch knížek zas tak chybět nebude a možná se na to SW čtení vykašlu úplně. Jenže nějak člověk ty cesty do práce vyplnit musí, a tak jsem začal s knížkami z nového kánonu, kde Heir to the Jedi byla druhá po Tarkinovi.
Už od Dne Triffidů mám slabost pro knížky napsané v ich-formě - formátu pro Star Wars romány docela netypickém (ačkoli ne úplně opomíjeném). Heir of the Jedi má skvělé tempo, Lukovi se toho v hlavě děje tak akorát, aby v sobě zbytečně nezabředával, ale dost na to, abychom se o jeho postavě dozvěděli něco víc. Zasazení krátce po Epizodě IV mě baví o to víc, že zas tak moc zmapováno dříve nebylo a vidíme Luka pořád ještě jako mladého kluka, který se pomocí pár náhod a štěstí dostal do první ligy a tak trochu neví, co s tím. Vidíme mnohem lidštější pohled na jeho osobu a celkově osobnější pohled do předaleké galaxie. Aspoň víme, že to na hodně planetách může docela solidně smrdět.
Což mě přivádí k asi nejlepšímu aspektu knihy - k humoru. Knížka je vtipná, ne tím, že by se nutně stávaly komické situace, ale to jak sebekriticky k sobě Luke přistupuje a jak své životní situace hodnotí. Od (často marných) pokusů použít Sílu, až po podobně neobratný milostný život. Knížka není dlouhá a je to dobře, příběh prostě plyne a najednou je u konce. Co mi asi vadí nejvíc, je že zase tak moc se toho vlastně nestane, máme tu náznaky hledání nové základny pro Povstaleckou alianci, máme tu další ukázky imperiální zvůle a především celkově mnohem modernější pojetí předaleké galaxie, které už obsahuje technologie a přístup k nim, který není zaseknutý v osmdesátých letech. Pokud knížku chcete brát jako příběh Povstalců a jejich válečného úsilí, budete spíš zklamání. Pokud ho chcete brát jako příběh Lukova osobního vývoje, pak dostanete velice příjemné čtení, na které asi za pár let zapomenete, ale ty vaše cesty do školy a do práce budou výrazně příjemnější.
70 %
Hodnocení Libora Dorňáka:
Star Wars román z pohledu první osoby? A tou osobou je Luke Skywalker? Sem s ním! Díky formě vyprávění patří Heir to the Jedi k těm Star Wars románům, které se nemohou chlubit epickým, celogalaktickým dobrodružstvím, ani se nestaneme svědky převratných událostí. Prožijeme prostě s Lukem nějaký ten týden v boji za lepší budoucnost. Největší plus románu totiž není v ději, ale právě v postavě mladého Skywalkera. Luke je stále z části naivním, upřímným farmářským synkem z Tatooinu, který prožívá dobrodružství, o kterém snil, ovšem za cenu, která jej netěší. Velkým motivem je poznávání Síly. Luke o ní, či o rytířích Jedi ví jen to, co se dozvěděl v Epizodě IV – tedy téměř nic. Sledujeme tak jeho první experimenty a zoufalou snahu něco zjistit, cokoliv.
Luka příběhem doprovází R2, ale i veskrze sympatická Nakari Kelen, která sama má Impériu co oplácet. Mimořádnou postavou je zachraňovaná kryptoložka Drusil Bephorin. Givinská kultura založená na matematice a schopnosti Drusil samotné, dodávají románu řádnou vzpruhu, ať už humorem či často dost nečekaným prostorem pro zápletky a jejich řešení.
Akce si užijeme přiměřeně a rozhodně nenudí. Luke, dle očekávání, exceluje ve vesmírných bitvách, které jsou navíc psány poměrně přehledně. Na zemi se našim hrdinům staví do cesty fauna, imperiálové i nájemní lovci. Každé střetnutí je originální, i když pamětihodné scény nečekejte. Pochvalu si zaslouží subtilnější špionská práce, která se poměrně povedla.
Galaktické turistiky, lákavé součásti mnoha SW románů, si příliš neužijeme. Vedle zajímavého výletu na Rodii, zaujme divoký měsíc, na němž naši hrdinové zažijí drobné dobrodružství ve stylu Vetřelce. Co je však nutné pochválit je množství informací o cestování ve vzdálené galaxii. Dočteme se leccos o tom, co obnáší let ze sem do tam a nebudou chybět ani fascinující informace o vesmírné navigaci, které naznačí leccos o způsobu, jak je poznáván vesmír a vytyčované trasy pro bezpečné létání.
Nelze opominout ani drobné změny oproti klasickým příběhům Star Wars. Obdobně jako A New Dawn i Heir to the Jedi je románem, který do vzdálené galaxie přivádí 21. století. Na vesmírné lodě se už neumisťují sledovací zařízení, nyní se používá agresivní spyware. Všudypřítomné kamery a satelity mění chování správného rebela. I rebelové sami se poněkud změnili – jejich přirozeností je neustálé ohlížení přes rameno, neopouští je obava ze špiclů, prodejných informátorů a sledování, stále jsou ve střehu. Povstání už není ohromná legrace plná hrdinství, ale plížení se stíny a obava ze skoro každého kontaktu.
Heir to the Jedi nejspíš není románem, který nadchne, jde spíše o příběhové přešlapování a ukrácení doby čekání na sedmou epizodu. Dostaneme dobrodružství, které není špatné, ale je takové… malé. Ani Lukovo seznamování se se Silou není úplně ono, dalo se čekat víc. Přesto není radno knihu podcenit, za přečtení stojí.
80 %
