Jak se Impérium zotavuje z kritické porážky v bitvě o Endor, Povstalecká aliance – nyní již rodící se Nová republika – se snaží využít své výhody a pronásleduje rozptýlené nepřátelské síly, než se stihnou opět zkonsolidovat. Avšak nad vzdálenou planetou Akiva se sbírá zlověstná přehlídka vojenských sil Impéria, kterou pozoruje osamocený průzkumník. Je jím pilot Wedge Antilles, který je při své výzvědné misi zajat předtím, než stihne svůj objev nahlásit vůdcům Nové republiky. Mezitím se na povrch planety vrací domů ke svému odcizenému synovi válkou unavená povstalecká pilotka Norra Wexley, která zde chce začít nový život. Nicméně když Norra zachytí Antillesův nouzový signál, uvědomí si, že její kariéra bojovnice za svobodu ještě není u konce. Mezitím se přeživší imperiální elita rozhodnutá zachovat imperiální moc a sešikovat se k protiútoku schází na Akivě na přísně tajném krizovém summitu. Nepočítá však s Norrou a jejími nově nalezenými společníky – jejím synem, technologickým mágem, zabrackou nájemnou lovkyní a všemi zavrhnutým imperiálním zběhem. Ti všichni jsou připraveni vykonat vše, co budou muset, aby hrůzovládu Impéria ukončili jednou provždy.
Aftermath je v pořadí již šestý plně kanonický román a jediný román pro dospělé čtenáře ze zářijové akce Force Friday, kdy byl uvolněn prodej merchandisingu pro sedmou filmovou epizodu, Star Wars: Síla se probouzí. Jeho autorem je nováček mezi autory Star Wars, Chuck Wendig. Jeho kniha je úvodní díl stejnojmenné trilogie a je prvním z mnoha dílků skládačky, která tvoří třicetileté období mezi šestou a sedmou epizodou, které je třeba po ustanovení nového kánonu znovu zaplnit. Jak se mu to povedlo, si přečtěte v naší recenzi.
Hodnocení Pavla Klimeše:
Pravděpodobně nejočekávanější dílo, které nám od prvního oznámení mělo otevřít nové (a kanonické) perspektivy o tom, co se dělo po Epizodě VI, tak jako se to před čtvrtstoletím (ano, skutečně už je to 24 let! :-) ) povedlo románu Dědic Impéria od Timothyho Zahna. Román pro dospělé čtenáře od Chucka Wendiga, je totiž také prvním z připravované trilogie, avšak na rozdíl od Zahnova opusu se odehrává krátce po bitvě o Endor. Už toto časové určení zavdává myšlenku, že ač je román součástí publikačního projektu Journey to Star Wars: The Force Awakens, příliš mnoho zásadních informací se o nové epizodě nedozvíme. Nebudu vás déle napínat, je tomu skutečně tak.
Kardinálním problémem této knihy je nebetyčný hype, který ji v zásadě označoval za první díl „nové Thrawnovy trilogie", ačkoli je to pochopitelně nesmysl (až na pár podobností, viz níže). Už jen forma románu je značně rozdílná a hlavní příběh románu přerušují zcela nesouvisející dvou- či třístránková interludia. Obě složky knihy nám pak ukazují střípky ze situace, v níž se galaxie po Endoru nachází. Potud naprosto v pořádku a obecný pohled na galaxii, která by podle dojmu čistě z Návratu Jediů měla být galaxií míru (což tedy rozhodně není). Bohužel jsem knihu četl ihned po vydání a nic mě tedy nemohlo na rozdílnou skutečnost připravit.
Je bezpochyby zajímavé, že stále platí některé skutečnosti z Legends, jako například existence Nové republiky, převaha mladých a nezkušených důstojníků v Imperiální flotile a všeobecný chaos, který se v galaxii rozprostíral bezprostředně po bitvě o Endor. Právě tyto části jsou to, co tuto knihu trochu zachraňuje. Ano, máme zde epilog, při kterém moje obočí vylétlo nahoru, ale to je spíše příslib do dalších dvou dílů Life Debt a Empire's End a zde jde pouze o něco, co knihu staví do trochu zajímavějšího světla.
Popravdě řečeno jsem většinu knihy strávil tím, že jsem čekal, kdy se začne dít něco, co má galaktický význam, co nám ukáže něco z velkých událostí, které se před Epizodou VII udály. Za polovinou knihy jsem těchto marných nadějí zanechal a zjistil jsem, že mě daleko více než děj samotný zajímají některá z četných interludií. Některé z nich (však víte, třeba to na Tatooinu, nebo třeba na Uyteru :-) ) jsem pak přečetl vyloženě se zatajeným dechem a čekal jsem, zda bude mít autor (resp. tým Story Group) koule na to, aby dotáhl tyto náznaky do konce. Nedotáhl, samozřejmě, že nedotáhl. A tak je to bohužel s celou touto knihou.
Samozřejmě odkazů na okolní kontinuitu je více, vidíme například pár spojnic se seriálem Povstalci (např. Fulcrum), mobilní hrou Uprising (Železná blokáda sektoru Anoat) i seriálem Klonové války (zběhlý klon na Saleucami, nájemná lovkyně Sugi). Obsahu, kterým nám vlastně kniha říká něco o tom, co bude v novém filmu Síla se probouzí, není zrovna mnoho (což je bohužel průvodním jevem celého projektu Journey to Star Wars: The Force Awakens). Jde zde spíše o náznaky, jako co provádělo Impérium za hranicemi známé galaxie, nebo pravděpodobné důvody pozdějšího zániku Nové republiky. To jsou však věci, které nejsou před zhlédnutím filmu příliš patrné.
Úloha Wedge Antillese je velice utlumená a nemusel by to prakticky nakonec ani být on. Tím se dostáváme k novým postavám, které jsou... no, řekněme... zaměnitelné. Norra Wexley i její syn Temmin si mé srdce příliš nezískali a i Temminův droidí zabiják „pan Kostra" (Star Trek stranou, ano?), mi přijde zajímavější než oni dva dohromady. Malinko lepší už je to se zabrackou nájemnou lovkyní Jas Emari a bývalým imperiálním politickým komisařem Sinjirem Rath Velusem, kteří dokáží pozornost strhnout spíš. Člen novorepublikových speciálních jednotek Jom Barell ani admirál Ackbar natož generál Madine se v příběhu zase tolik neohřejí.
Nejzajímavější postavou je tak stará známá Rae Sloane, která od svého účinkování v knize A New Dawn povýšila na admirála a má na starosti celý summit na Akivě. Sloane je ten typ „hrdiny na špatné straně", kterým byl v Legends třeba admirál Pellaeon. Dokonce její myšlenkové pochody hned v začátku přesně odpovídají těm Pelaeonovým. Což velmi vítám. Zbytek imperiální delegace jsou pak většinou jen nadutci nebo egomaniaci. „Velkomoff" Valco Pandion, generál Jilya Shale nebo finančník Arsin Crassus, ač představují zajímavou sondu do hlubin imperiálních řad, mají na míle daleko k nějakým opravdu důstojným protivníkům. Jediný, kdo mě z této tzv. Imperiální rady pro budoucnost více zaujal, byl bývalý císařův poradce Yupe Tashu, historik a vyznavač sithského kultu. Nevím, jak se to autorovi podařilo, ale z tohohle chlápka jsem měl opravdu husí kůži.
Po formální stránce také kniha není úplně bez výtek. Jako by nestačila unylost hlavních postav, kniha je psána nezvykle v přítomném čase a občas podivnými polovětnými konstrukcemi a autor v příměrech občas kolísá mezi stoprocentně Star Wars-hantýrkou, která může méně sečtělému čtenáři dát zabrat a pak zase zcela pozemskými výrazy, které ve Star Wars vypadají zvláštně. Zatímco na přítomný čas se dá časem zvyknout (skoro se to víc hodí do audioknihy), s přirovnáními to může být horší. Text knihy také bohužel nese známky zběsilých úprav na poslední chvíli. Tak se třeba z postavy, která je jednou označena za Rodiana, následně stane Abednedo, protože někdo očividně chtěl tento nový druh z Epizody VII mít ve více knihách projektu Journey to Star Wars: The Force Awakens.
Co je však na této knize nádherné, je její obálka se stylizovanou druhou Hvězdou smrti. Jednotlivé kapitoly a interludia pak začínají zcela novým znakem Nové republiky. Aftermath je také zatím nejvíce diverzifikovaná kniha z nového kánonu a skutečně, taková rozmanitost různých ras, obou pohlaví i různých sexuálních orientací se jen tak nevidí. Aniž bych tím byl nějak zvlášť nadšen (v příběhu to přece jen nemá žádné opodstatnění), v zásadě se neřadím ani k haterům, kteří proti tomuto konkrétnímu aspektu knihy brojili.
V celkovém zhodnocení románu tak jde spíše o zklamání, za které může nedostatek důležitých postav. Obsahuje několik zajímavých a důležitých pasáží, ale to je asi tak vše. Bude sice důležitý pro další díly trilogie Aftermath, které mohou být (a pravděpodobně i budou) lepší, ale to přece tvůrčí tým v čele s autorem nezprošťuje povinnosti nabídnout co možná nejlepší příběh. Přesto, kdyby kniha byla od začátku promována pouze jako malý lokální příběh se zcela novými hrdiny a střípky z předaleké galaxie a ne jako bezmála pokračování filmových epizod, bylo by mé hodnocení daleko lepší. Možná, pokud takto knihu budete brát vy, bude se vám líbit.
60 %
Hodnocení Libora Dorňáka:
Chuck Wendig píše román v nejlepší Star Wars tradici: Přivádí na scénu řadu zajímavých postav, aby je logickými cestami spojil a pak se dostal k velkolepému, explozivnímu finále. Opravdu?
Přivádí na scénu řadu zajímavých postav...
Postav se na nás od začátku valí značné množství, kladných či záporných.
Kladní hrdinové jsou uvěřitelní, chápat, proč se rozhodují tak či onak není složité, ale postrádají jakousi Star Wars jiskru. Výjimkou jsou momenty, kdy spolu mluví nájemná lovkyně a zběhlý imperiální politruk. Co slovo, to perla, ale naneštěstí tyto dialogy přijdou až ke konci knihy a je jich trestuhodně málo. Ohromnou hádankou je, proč je vlastně v příběhu Wedge Antilles. Jeho roli mohl zastat nějaký třetiřadý charakter a nebylo nutné devalvovat oblíbenou postavu. Mnohem lépe dopadly mihnutí se dalších filmových postav – Mon Mothma pronáší myšlenkově hodnotné monology a pár stránek s Hanem Solem je neskutečně kouzelných.
Záporní hrdinové jsou trestuhodně ploší. Osobně mě zklamalo velmi nedbalé odůvodnění výběru přítomných činitelů – copak je Crassus (ano, Crassus!) jediný bankéř v galaxii? Pandion je jediný moff v galaxii? Jestli reprezentují nějaký úřad či frakci se vlastně nedovíme. Jejich dialogy nepostrádají zajímavost a jsou dobrou sondou do imperiálních duší, přesto je to málo. Skutečně září Rae Sloane. Důstojnice známá čtenářům už z románu A New Dawn v této knize prostě exceluje. Autor nám dává jasně na srozuměnou, že jde o skvělou velitelku, ale my sledujeme první (ale zdařilé) krůčky politika – samouka. Wendig tuto dvojroli zvládl velmi dobře. Doufejme, že s Rae Sloane se v budoucnu budeme setkávat zase.
...aby je logickými cestami spojil...
Spoustu charakterů a řadu dějových linií rozkouskoval autor do krátkých úseků, které se rychle střídají mezi sebou. V několika případech tak dosáhl zajímavě plastického pohledu na události, většinou však dosahuje jen chaosu v čtenářově mysli. A Wendig našel prostředek, jak otrávit i mimořádně obrněnou čtenářskou mysl – mezihry. Vždy po několika kapitolách se dočkáme kapitoly, která nemá s dějem nic společného a zavede nás do některého z koutů galaxie, abychom viděli, co a kde se zrovna děje. Jedná se však jen o momentky, žádný širší obraz si z nich nespojíme a ve výsledku se až na jednu, dvě výjimky jedná o otravné zpomalení. Můžeme doufat, že spousta postav, které se v mezihrách míhaly, později potkáme v následujících knihách či filmech. Ale to by byla za mezihry jediná omluva.
...a pak se dostal k velkolepému, explozivnímu finále.
Aftermath je poměrně dlouhá kniha, která se vleče. Vaše roztříštěná pozornost výslednému dojmu příliš nenapomáhá. Ale je pravdou, že jakmile se prokoušete dvěma třetinami, náhle se v příběhu objevuje skutečné tempo a s blížícím se finále je rychlejší a rychlejší. Osobně se přiznám, že několik posledních kapitol jsem četl jedním dechem. Ovšem je nutné dodat, že finále bylo spíše explozivní, než velkolepé. Autor jde celou dobu poměrně minimalistickou cestou – jakkoli je Akiva živá a promyšlená planeta, je to zastrčený svět, který vlastně nikdy neopustíme. A ve stejně komorním duchu se nese i závěr románu.
Nový kánon
Aftermath, tak jako i další z románů nového kánonu, přináší další střípek modernizace do reálií vzdálené galaxie. Dočkáme se totiž nenápadných náznaků, jak konflikt rebelů a Impéria vnímají obyčejní obyvatelé. Zjišťujeme, že imperiální vize řádu je jim vzdálená stejně jako rebelský sen o svobodě, to hlavní je pro ně dobrá a spravedlivá správa. Přiznávám, že takový pohled je pro mě ve Star Wars pochopitelnější, než zbytečný patos a vyhrocené emoce. Zajímavým střípkem kontinuity bylo zjištění, že Mon Mothma je nyní kancléřkou a své mimořádné pravomoci „zdědila" po kancléři... Palpatinovi! Několik podobných drobností dokáže čtenáře potěšit a přesvědčit jej o tom, s jakou pečlivostí je nový kánon budován (doufejme).
Závěr
Aftermath měl být románem, který naznačí, co nás čeká za změny v galaxii po Epizodě VI. Není tomu tak. Kniha tím přišla o svoji největší devizu, o to, proč jsme se na ni těšili. Příběh samotný je zbytečně rozvleklý a vyprávění roztříštěné. Chuck Wendig však naštěstí je zručný spisovatel a nejednou situaci zachraňuje dechberoucí scénou či zábavným dialogem. Možná, že čas ukáže, že na Aftermath bude lepší hledět vlídně, protože (možná) byl na počátku mnoha dalších skvělých příběhů, ale dnes představuje pouze mírné zklamání.
70 %
Hodnocení Jiřího Budinského:
Aftermath je špatná kniha. V podstatě bych mohl první větou skončit. Jistě, možná je to tím, že jsem podlehl hypu o tom, jak má přinést klíčové informace, na které naváže Epizoda VII. Rovnou říkám, že tohle se v knize neděje. Jednou z hlavních postav má být Wedge Antilles, který má ovšem v knize zanedbatelné množství prostoru, a tak se musíme spokojit s novými postavami, které jsou vám ovšem prakticky po celou dobu ukradené. Norra, coby bývalá pilotka a matka je ještě relativně zajímavá u pohledu, jak vlastně to Povstání zasahuje do životů běžných lidí, Sinjir, coby bývalý imperiální důstojník a rebel spíše z donucení je poměrně zábavný a rozhodně je to nejlepší nová postava z knihy. Ostatní jsou v podstatě zbyteční a nudní nebo jsou vysloveně otravní (syn Norry Temmin, či jeho droid Mr. Bones.) Nejlepší pasáže knihy jsou buďto některá interludia, která ukazují události po Návratu Jediho v galaxii pomocí krátkých úryvků ze života všemožných obyvatel galaxie. Některé z nich jsou opravdu výborné, ale nemůžu se zbavit dojmu, že byly do knihy dodány až mnohem později, protože samotná kniha prostě není ono přemostění, v které jsme doufali. Další zásobárnou dobrých pasáží je imperiální linka, kde vidíme, jak je na tom doopravdy Impérium a jaké vnitřní spory jím zmítají. Knihu má v podstatě smysl číst jenom pro tyhle pasáže. Nejvíc mě vlastně mrzí, že je to první díl trilogie. Věřím, že příběh se může zlepšit, ale postavy zůstanou stejně otravné i v dalších knihách.
30 %
